I. Subregionál u OK2M

Tak jsem se zase jednou nechal k něčemu ukecat a přijal pozvání od kluků z OK2M / OK1KRQ. Sice komunikace a slíbené termíny testů a podpora vázla, vrzala až mizela v nenávratnu, ale nakonec se podařilo ve čtvrtek večer dotáhnout do plzeňského klubu vše potřebné pro nastartování pásma 70cm, které jsem měl svou přítomností a přítomností mého EME PA s GS35 oživit. Přitáhnul jsem i FT1000MP a snažili se s Honzou OK1MAQ a Martinem OK3MAD vdechnout kompletu život. Až potud to vcelku šlo. Vše bylo na místě, jen to prodrátovat, nastavit budící úrovně atd.

Jenže najít v klubu 3 fáze a dokázat je dotáhnout do jednoho bodu  byl pro Martina hodně těžký oříšek, se kterým se potýkal snad hodinu. Navíc přívodní kabel, který má ve vidlici přehozené vodiče nám pomohl k výměně pojistky přímo v rozvaděči. Demonstrativně byla tato vidlice včetně kabelu nastříhána vztekle na cca 10cm kousky. Zvláštní pohled, ale stříhající ham si tím zjevně ulevil. Nebudu uvádět kdo. Když už se zdálo být vyhráno a koncový budič po předešlým výměnách útlumového článku, který někdo uvnitř krabice rozpojil, začal dávat výkon a to vcelku slušný, kde rafika W-metru se pohybovala někde nad 800W, došlo k rozchození CW paměťového klíče, protože jsem se na CW provoz těšil. Klíč byl připojen během chvíle a zafungoval na první a poslední pokus. Konec 6mm JACK konektoru, nalisovaný na konci konektoru zůstal uvnitř FT1000 a nechtěl ven. Snad jen fotka napoví jak se opravuje za pomoci elektrické vrtačky rádio za x tisíc. Kdo neviděl neuvěří. Ale podařilo se a něco málo po půlnoci se daří i telegrafovat.

Takže na řadu přišla náhlavní souprava a hlasový dávač. Martin udělal propojovací konektory a testy začaly a stejně rychle skončily. Nedaří se vybudit a signál je provázen brumem a šumem ve kterém se ztrácí modulace. Vcelku podstatná věc, ale vzhledem k pokročilé hodině vzdáváme, protože musíme ráno do práce s tím, že to dořešíme na kopci. I kdybych měl mačkat originální mikrofon k rádiu a řvát do toho po celý závod, tak to s tím odjedeme. Až druhý den se zjistil zkrat na CINCH konektoru. Taková blbost, měřáky přece mívají pískací režim na kontrolu vodivosti. Zřejmě někdo ve spěchu kontrolu neprovedl a tak modulace prostě nebyla. Kdo že to nepoužívá pro kontrolu měřák?

Takže v pátek přijíždím do klubu a i když už mám v podstatě plné auto, je třeba tam nacpat ještě jednou tolik. Takže všechno ven, postupně skládat a prokládat a najednou je všechno uvnitř a dokonce zbývá místo i pro řidiče se spolujezdcem. Vyrážíme s Honzou na kopec, kde se máme připojit k týmu, který již dorazil před námi.

Dojezd na kopec vcelku v pohodě. Na kopci už fungoval čilý ruch, všude jsou složené a roznesené na svá budoucí místa trubky na stožáry. Nechybí ani antény a již i rotátory jsou přikolíkované k zemi. Během několika málo minut je i elektrika a tak si můžeme ve velkém expedičním stanu, který kluci pojmenovali "šapito" dát i kávu. Obhlížíme i staronový přívěs za auto, který zrekonstruoval Láďa USW. Udělal na něm kus pořádné práce a uvnitř instalovaná kamna na propan butan se jeví jako ten nejlepší koncový stupeň. Jako bych to tušil a nechtěl jsem to nijak přivolat, ale posléze to byl jediný použitelný zdroj tepla.

Již v týdnu jsem kluky varoval, že se blíží něco foukavého, ale nebral mne nikdo vážně. Až při kávě v době televizních novin jsme si snad každý kdo měl telefon vyslechli zprávy o blížící se přírodní katastrofě a s úsměvem na rtu čekali komu dalšímu zazvoní telefon. No varování jsme dostali nakonec všichni a od plic se smáli jak jsou ty naše polovičky a přítelkyně starostlivé a co jsou schopny pro nás udělat. Budiž jim za to upřímný dík. Abychom tedy učinili starostem za dost, odkládáme stavění všeho na ráno. Jsem varován, že se vstává už v 6 hodin, aby se celý cirkus stihnul postavit. Znechuceně to beru na vědomí a vrčím si své. Chtěl jsem ještě do stanu přemístit na stůl svojí FT1000, ale Honza mi to rozmluvil. I on měl rádio v autě. Neprší na něj, má svoji teplotu a vůbec, co se budu hrabat pro rádio, stejně ráno bude chaos a jen bych s ním ve velkém stanu překážel, protože by se pořád přemisťovalo z místa na místo. Tak jsem ho tam nechal. Ó jak jsem udělal dobře, díky Honzovi MAQ jsem o něj nepřišel.

Nadešel čas usnout spánkem nespravedlivých a připravit se na brzké ranní vstávání. Takže jsme se doštrachali do velkého stanu ve 4 lidech, já a Honza ZIA, vedle pak Honzík NP a na konci špalíru Láďa USW. Mezitím si Honza MAQ postavil svůj malinký stan vedle nás a velký stavitel Chose si svůj stan postavil o kus dál, skryt za obranným valem osobních aut. V duchu jsem si říkal co ty meteorologové blbnou, moc nefoukalo, klid a pohoda. Tak k čemu to strašení. ZIA usnul snad ihned jak dolehnul a i USW spolu s NP to zapíchli než bych odehrál na bugu výzvu. Já jsem nemohl zabrat, nevíc mi byla zima od "podlahy" tak jsem pohledem kontroloval prohnutí stanu při každém fouknutí. Chválabohu že Láďa nechal na přívěsu zapnutý jeden z halogenových reflektorů. Ve tmě bych nic neviděl a orientace bez světla je k ničemu.

A pak to přišlo.

Všichni spí a stan se pod nárazy větru začíná čím dál více prohýbat. Ale zatím jsem v klidu, protože mi bylo řečeno, že to je expediční stan a ten vydrží 160km v hodině. Pohoda. Ale stejně, sleduju jak se to prohýbá až najednou prásk. Kolem mě proletí stůl, který byl nejblíž u stěny a s ním všechny věci, které byli naskládány u stěny stanu. To že venku neleje, ale padají háčky a to ještě navíc vodorovně je samozřejmost. Najednou už ve stanu jsem jenom já a ZIA a zbytek lidí je už před stanem na dešti, protože je prostě stan přeskočil. Nechtěl bych být třeba v kůži Ládi USW, který v jednu chvíli spí ve stanu, zabalený do spacáku a najednou bydlí na dešti, v zimě a ve tmě, ruce vražené hluboko v teple spacákové kukly bez možnosti se bránit přírodnímu živlu, to samé Honza NP. Navíc se stan začíná zvedat a tak řvu na kluky držte stan, jakmile se dostane vítr pod plachtu, je po stanu. Stále ve spacáku skáču na plachtu a držím zuby nehty co se dá, ale je to boj.

Najednou se tím řevem zvedá Láďa ZIA a ten pohled nezapomenu. Vytřeštěné oči a nechápavě se táže co se děje. Ještě zhruba další 2 minuty absolutně nechápe co se děje a reaguje pouze na ostrý zvuk a tak jedině silné zahulákání ho donutí chytnout se plachty a držet. Mezitím už je voda úplně všude a tak pohledem hledám všechny zásuvky, vařiče, infrazářiče a další elektrospotřebiče. Všude je voda, takže pouštím plachtu a skáču a vytrhuji všechny vidlice, protože lepší být bez stanu, než očkován na kopci napětím, které díky vodě by za chvíli bylo úplně všude. Jediná šance je udržet stan do ztišení větru a rychle ho složit. Čekání je nekonečné, ale dostavuje se. Mezitím přibíhá Honza MAQ, který dostal při každém nárazu větru od stanu po hlavě, když se mu stan připleskl k zemi, aby po odeznění nárazu větru se zase sám postavil  a tak pořád dokola. Už ho to přestalo bavit se nechal fackovat vlastním stanem, tak nám přišel pomoct. Poslal jsem ho pro Chosého. Ten přišel otlačený, růžovoučký a absolutně nechápal o co se v tom počasí snažíme. Takže jsme složili stan tím, že jsme ho rozplácli a zatížili vším co bylo ruce. Od trubek, kotevních kolíků až po štafle. Mezitím jsme vytáhli z pod plachty utopené telefony, ztracené klíče od aut atd. To nejnutnější. Mokré spacáky jsou nám v tu chvíli k ničemu, mokré věci a boty taktéž. Z lineáru s GS35 doslova "chčije" voda, je nám zima a jen v tričku a slipech venku na dešti to neni moc fajn, navíc i bosky. V tu chvíli mi dochází, že ten stůl, co kolem mne proletěl měl nést moji FT1000 a tak Honzovi MAQ v duchu i nahlas děkuji. Stejně to není slyšet. V tom větru na sebe musíme řvát. Nakonec můžeme být rádi, že se nikomu nic nestalo. Být třeba propíchnutý zlomenou trubkou od stanu, nebo přizabitý letícím stolem, či snad ve vodě oblíbebých 220V do bosých nohou. Hrozná představa prvního subregionálu.

Spát se samozřejmě nikomu najednou nechce. Ostatně ani není kde a tak hledáme suché věci, kdo má, půjčuje ostatním a jediné suché místo je přívěs za auto. Chosého stan sice stojí, ale díky nárazů větru je voda i tam. I když ho Chose brání a hrdě odchází spát do svého stanu, stejně ráno přichází mokrý jako my ostatní, ale vydržel jako poslední mohykán ve svém stanu. Demonstrativně skryt za hradbou aut, které sloužili jako větrolam. Bez aut by byl v  .....

Zbytek noci trávíme v sedě či ve stoje v přívěsu, se kterým lomcuje nárazový vítr, snažíme se být blíž k návětrné stěně, aby nás to nepřevrátilo. Nejlepší koncový stupeň v tuto chvíli je propan-butanový. Ládík USW nahazuje piezo a za chvíli kamna hřejou, modlíme se aby nedošla bomba. Vydržela až do rána. Takže do sebe lijeme bramborový juice, vyštrachala se i placatka s tulamorkou a zabíjíme čas na prohlížením fotek v noteooku. Až do rozednění. Občas koukneme ven, občas si v závětří zapálíme cigaretu, ale vylezt zpoza přívěsu se šílenost. I ta drátěná parabola, přimonontovaná z boku se při každém poryvu roztočí, ale nikdo jí nechce upevnit, přijít ještě o prsty se nikomu z nás nechce.

S rozedněním přijíždí Dan XDF s Martinem MAD a nechápou. Protáhlé obličeje, nechápavé pohledy. My toho máme plné zuby a jakékoli náhradní řešení neexistuje. Všude je voda, není kde a v čem spát, není s čím závodit a stavět něco v tomhle větru je prostě sebevražda. Balíme to. Je rozhodnuto a tak nakládáme zbytky a sčítáme ztráty a poškození. Plachta stanu je samá díra, duralové trubky jako konstrukce stanu je z poloviny rozlámaná. Lineáru s GS35 se nedá říci lineár, ale vanička na vodu. No prostě katastrofa.

Naložilo se co se dalo a už už odjet, když v tu chvíli přišlo něco s čím nikdo nepočítal. To co přišlo v noci násobené několikrát. Kroupy, sníh, déšť a nárazy větru takové, že jsme jen tak tak všichni udrželi přívěs za auto, protože ten se už poroučel k zemi. K tomu třískali blesky kolem a vzduchem létalo všechno co nebylo přivázané či nemělo dost hluboko kořeny.

A honem z kopce dolů. Stěrače nestíhají, jedeme krokem. Neni vídět dál než tři metry před auto. Kolem lítají větve. Hasiči řežou padlý strom. Kroupy bubnují na auto. No horor, sám "Hičkok" by to lépe nenapsal. Když je dobré počasí, je to do Plzně slabou půl hodinu, zvládli jsme to skoro za dvě. Vyhazuji Honzu MAQ doma a plížím se k domovu. Na každém kroku potkávám hasiče, padlé stromy, padlé ploty, tašky ze střech rozházené po silnici. Dorážím domů v 11 hodin totálně mrtvý a usínám ve vaně plné horké vody. Budí mě manželka a tak se přesouvám do postele kde spánkem spravedlivých usínám a zdá se mi o nekonečné pile-upu stanic při prvním subregionálu.

73 Zdeněk OK3RM